Historie volejbalu ve světě
V 19. století a hlavně koncem 19. století začal v celém světě pronikat do popředí zájem o tělesnou výchovu a sport. Z Anglie, kde toto hnutí mělo především svoji kolébku, se sport šířil ponejvíce do Ameriky, kde rychle zdomácněl nejprve v těch třídách obyvatelstva, které měly dostatek času a prostředků k jeho pěstování. V prvém období získávala tělovýchova a sport nadšené vyznavače zvláště u studentů, kteří tak hledali a našli protiváhu ke svému nepřirozenému sedavému způsobu životra.
V amerických vysokoškolských kolejích patřila k nejoblíbenějším studentským sportům atletika, dále rugby, basebal, tedy vesměs sporty, které se pěstovaly v letní sezóně. V zimních měsících zájem o tělesnou výchovu silně klesal, neboť studenti nenacházeli nic rovnocenného těmto sportům. Gymnastická cvičení či společenské hry, se kterými se setkávali v tělocvičnách, je nemohly uspokojit ani po fyzické, natož po psychické stránce. A tu ve snaze o zjednání nápravy vytvořil v roce 1891, resp. 1892 po řadě pokusů springfieldský učitel tělesné výchovy NAISMITH novou hru pro tělocvičnu, která rázem zaujala jeho žáky. Původní "naismith-ball" si pak brzy získal značnou oblibu a pod jménem košíkové, basketbalu, začal svou úspěšnou pouť do celého světa.
Ze stejného důvodu vytvořil majitel a profesor tělesné výchovy největší sportovní školy ve Springfieldu v Massachusetts (USA) - holyokské koleje - W. G. MORGAN pro své žáky z bohatých obchodnických kruhů novou hru, kterou z neznámých důvodů nazval "mintonette". Košíková se mu zdála totiž příliš namáhavou rekreační hrou, a tak rozdělil tělocvičnu sítí (pro lawn-tennis), jejíž horní okraj natáhl asi ve výši 183 cm od země, žáky své třídy rozdělil na dvě poloviny a dal jim úkol dopravit míč odplácáváním na půli soupeřů. Netušil, že tím dává základ hře, jež se v průběhu dalších desetiletí stala olympijským sportem, radostí a osvěžením statisíců.
To bylo roku 1895. Zde začíná historie volejbalu.
Hráči pana Morgana to neměli zkraje lehké: hrálo se s basketbalovým
míčem, ten je pořádně těžký a každou chvíli vyvracel prsty. Zrovna tak
ztroskotal z opačných důvodů pokus o hru při požití duše basketbalového
míče. Teprve míč zhotovený podle speciálních propočtů rázem odstranil
důležitou překážku v dalším rozvoji a minonette pak patřila společně s
"hendbollem" (hra s odrážením o stěnu) a basketbalem k náruživě
pěstovaným v tělocvičně Morganovy školy.
To je úvod podle volejbalových historiků pravdivý.
Podle ústní, ale nepotvrzené, tradice to však měli být chicagští
hasiči, kteří si právě volejbalem krátili volné chvíle, když nehořelo.
Ať je to tak, či onak, volejbal se ujal. Když pak měl někdo šťastný
nápad, že s hřejivými slunečními paprsky přenesl síť a míč do
nejkrásnější tělocvičny světa, do volné přírody, začala se "mintonette"
hrát i venku.
Při jejím předvedení na springfieldské konferenci ředitelů tělesné výchovy YMKY navrhl A. T. Halstet, aby se nazvala "volley-ball" podle hlavní ideje: odrážení míče - to volley the ball.
A pak v roce 1896 vyšel prvý článek o odbíjené. Ve "Physical
Education" psal J. Y. Cameron: "Volleyball je nová hra, výborně se
hodící pro tělocvičny a sály, která však může být hrána i venku. Může ji
hrát každý počet hráčů. Hra spočívá v uvedení míče v pohyb přes vysokou
síť z jedné strany na druhou, berouc tím podíl ze dvou her - tennisu a
handballu."
Od roku 1896 dostává volejbal herní strukturu v podobě pravidel hry, které uveřejňuje J. J. Cameron:
1) Hra sestává z deseti směn.
2) Směna je:
a) jedno podání na každé straně, tj. když jeden hráč každé strany odehraje své podání;
b) když tři hráči nebo více hráčů odehrají na každé straně svá
podání. Hráč podává tak dlouho, než je vyřazen ztrátou míče.
3) Hřiště je 25 stop široké a 50 stop dlouhé (7,65 x 15,33 m).
4) Síť je 2 stopy široká a 24 stop dlouhá (0,61 x 8,22 m). Výška sítě je 6 stop a 6 palců od země (1,98 m).
5) Podání. Podávající hráč stojí jednou nohou na
zadní čáře. Míč musí být udeřen rukou. K podání jsou určeny dva pokusy.
Při podání musí míč letět alespoň 10 stop (3,05 m), driblink není
dovolen. V případě, že se míč při podání dotkne sítě a skončí v poli
soupeře, je počítán jako dobrý pokus, pokud se ho jeden ze spoluhráčů
dotkl. Letí-li takový míč mimo soupeřovo pole, nemá již podávající druhý
pokus.
6) Míč je gumová duše krytá kůží nebo plátnem. Obvod
nemá být menší než 25 placů a větší než 27 palců (63,5 - 68,58 cm) a
nesmí vážit méně než 9 a více než 12 uncí (255,15 - 340,2 g).
7) Každé dobré podání, které není vráceno, nebo
nevrácený míč ve hře druhou stranou se počítá jako bod pro stranu
podávající. Družstvo dosahuje bodu, jen má-li podání, udělá-li chybu při
vracení míče, znamená to ztrátu podání.
8) Míč, který narazí (dotkne se) na síť, s výjimnkou prvého podání, se počítá jako mrtvý míč.
9) Míč na čáře se počítá jako mimo hřiště.
10) Může hrát libovolný počet hráčů. Dotkne-li se
hráč sítě, je míč mrtvý. Držení míče je zakázáno. Míč, který se odrazí
od jakéhokoli předmětu vně hřiště zpět do hřiště, je dobrý (je ve hře).
Driblink je dovolen na 4 stopy (1,2 m) od sítě.
Hřiště na volejbal pak byla zakládána na koupalištích, v letoviskách a v některých sportovních střediscích. Hra byla oblíbena hlavně u mládeže. Proto přibývalo hřišť též ve školách, kolejích, v rekreačních střediscích. Hrálo se v nejrůznějších organizacích a hlavně ve společnostech YMCA, jejichž zásluhou se volejbal vysmál hranicím a celním přehradám a nastoupil úspěšnou pouť do celého světa.
Převzato z oficiálních stránek Českého volejbalového svazu.